13.09.2008
Naděje, touha, pokora...
13.09.2008 | Komentáře (1)
Popis blogu? Pořád ještě nevím.
15.05.2008
**bez titulku**
Hmm, tak tenhle zásadní poznatek se nepíše ani v Brehmově životě zvířat: Kočka je vedle člověka jedinej živočich, kterej se dokáže skutečně usmívat.
15.05.2008 | Komentáře (1)
16.01.2007
Nepíšu...
...což je jasný znamení, že se mi život vrací do normálních kolejí. Ne že bych nic neprožíval, ale všechno je najednou takový normální. Někdy je to jízda na splašený krávě, jindy zase spořádaný tempo školní vlastivědný výpravy. Daří se i nedaří. Nic zkrátka neustrnulo v čase a dobrý a špatný události se v celkem pravidelným rytmu střídají.
Ta nejdůležitější změna je asi v tom, že už zase dokážu aktivně budovat svý vztahy. Už se zase "umím" seznamovat a některý "ztráty", jedno či mužů nebo žen, mně sice mrzí, ale už nejsou doprovázený svazující bolestí. V tomhle směru jsem už zase ten starej fatalista – kauzalista, kterej vlastní neúspěchy bere z pozice nevyhnutelnosti. Prostě se mi nepodařilo včas změnit některý parametry – anebo to vůbec nebylo možný – a tak se nemůžu divit tomu, že některý věci dopadly právě tak, jak dopadly.
No nechci to zakřiknout, ale od konce loňskýho roku mám pocit, jako bych měl zpátky aspoň svý původní obrysy. Už bych totiž dokázal přijímat zase ty naprosto banální novoroční předsevzetí. Jo, přesně ty, co se pak tak snadno porušují: Že nebudu flákat doktorandský studium... Že konečně zlikviduju některý nepříjemný pracovní resty... A že taky budu pravidelně cvičit... No a že si konečně dojdu k očaři, protože jak zjišťuju při ranní četbě novin, ruce se mi v poslední době tak nějak divně zkrátily.
16.01.2007 | rubrika: Co píše život | Komentáře (25)
26.12.2006
Na poslední chvíli
V neděli v 11.00 hod. jsem konečně dodělal odtah pro digestoř a předal tak novej kuchyňskej kout do testovacího režimu. Právě v nejvyšší čas, aby mohl projít zatěžkávací zkouškou smažením vánočního kapra a vepřovejch řízků. Skončilo tak bezmála dvouměsíční martyrium, ve kterým jsem s příležitostnou pomocí jednoho kamaráda stavěl sádrokartónovou příčku, připravoval nový rozvody, natahoval omítku, dělal obklady, pokládal lino, montoval kuchyňskou linku a instaloval spotřebiče.
Kapituloval jsem jenom jednou – při montáži vestavnýho sporáku. Ten od Mory má sice hezkej dizajn a umí toho fakt hodně, ale pokud jde o instalaci, už dlouho jsem neviděl něco tak nedomyšlenýho. Satisfakcí mi pak byl pohled na zkušenýho řemeslníka, kterej musel nejdřív rozhodit a znovu zapojit obvody přepínače, aby zprovoznil zapalování plynovejch hořáků, a potom skoro hodinu zápasil s krátkejma propojovacíma táhlama, protože někdo v konstrukci až úzkostlivě dbal na úsporu materiálu. Všechno ostatní probíhalo podle běžnýho standardu, to jest za střídavýho proklínání a chválení jednotlivejch výrobců. Ale, abych byl v tomhle ohledu objektivní, musím teďka konstatovat: Rako dneska už vyrábí kvalitní obklady, baterie La Torre jsou skutečně dobrá volba a vypínače a zásuvky od Düwi jsou sice drahý, ale vypadaj moc dobře a jejich montáž je naprosto pohodová. A pokud jde o vlastní linku, aktuální stav konta nedovolil nic víc, než sáhnout po výrobcích známý kutilský firmy Ikea. No a právě Švédi nakonec schytali těch nadávek nejvíc – za to, jak se důsledně dokážou držet toho svýho podnikatelskýho pravidla: úspěch = příznivý výkon/cena. Docela obstojný "vnější" vzhled a kvalitní ukládací systém tak dali dohromady se slovenskou dřevotřískou, jejíž kvalita je fakt mizerná.
Už druhej den nábožně zírám na svůj poslední výtvor a přemejšlím, co by se dalo ještě vylepšit, anebo se mělo trochu předělat. A taky si lámu hlavu tím, proč jen ten kuchyňskej kout laděnej do podzimních barev, když tohle roční období vlastně nemám rád. A taky přemějšlím, co mě nutí pouštět se na vlastní triko do těhle rekonstrukčních eskapád. Proč si sakra furt musím dokazovat, že kdybych chtěl, tak se klidně dokážu živit rukama. A taky přemějšlím jak moc jsem ješitnej, když tak spokojeně vrním při tý chvále, protože tahle práce nakonec přece jen byla náležitě oceněna. Jo a ještě jedna malá záhada: Původně jsem chtěl přilípnout pod tenhle post jenom obyčejnou fotku – abyste se taky mohli trošku pokochat a obdivit šikovnost mejch rukou – ale nakonec je z toho kupodivu tahleta abstraktní sérka:
26.12.2006 | rubrika: Co píše život | Komentáře (12)
19.12.2006
* * *
"Takovej nevděčnej bastard...," říkáš si teď asi o mě a máš zase jednou pravdu. Moc, moc si přeju, aby jsi zůstala u tohohle konstatování a neprohlídla tu pózu. Můj obranej postoj, cíleně vykalkulovanej čin, kterým jsem vzápětí zmrazil to tvoje dnešní snažení.
Byla jsi skvělá a hlavně neuvěřitelná ve svý vstřícnosti. Vánoční dárek na přivítanou a na krku přívěsek, o kterým jsem si myslel, že už před půl rokem jsi ho definitivně odložila mezi nepoužívaný cetky. A pak rozhovor, kterej plynul tak přirozeně, že nemilosrdně ukrajoval čas vyhrazenej pro jiný schůzky. Nechci přemýšlet o tom, co všechno měly nebo neměly představovat ty dnešní symboly. Dávno je už pryč doba, kdy jsem ochotně luštil i téměř nepostřehnutelný signály. Zaskočilo mě ale hlavně to, jak lehko bych mohl sklouznout někam, kam už zpátky nechci. Proto jsem brzy po tvém odchodu udělal něco, o čem jsem už dopředu věděl, že tě to vytočí. Promiň, ale jsem to teďka já, kdo vězí uprostřed kruhový obrany .
19.12.2006 | rubrika: Co píše život | Komentáře (9)
26.11.2006
Vogonský verše pro Teora
Proč pro Teora? Protože mě ve čtvrtek málem dostal tou svou citací ze Stopařova průvodce po galaxii... A proč zrovna vogonský verše? Protože jsem na ně kápnul tenhle tejden, když jsme s kolegou pouštěli do zkušebního provozu jeden nijak zvlášť zajímavej E-zin. Potřebovali jsme honem nějaký příspěvky, a tak jsme hledali nějakej vhodnej generátor textů. Lorem ipsum jsme použít nechtěli, protože nepoužívá českou abecedu. Nakonec jsme potřebnej nástroj našli v Dílně dobrého stylu. A na těhle stránkách je k dispozici nejenom generátor českých výplňových textů, ale i jeho varianta určená k vytváření vogonský poezie. Klidně si na ten link klikněte desetkrát, ať si v rámci Nedělní chvilky poezie můžete přečíst celou vogonskou básnickou sbírku...
Jo, a málem bych zapomněl – stejně jako předtím Teor – na malou osvětu. Podle Stopařova průvodce po galaxii je vogonská poezie třetí nejhorší ve vesmíru. Tou druhou nejhorší je poezie Azgothů z planety Kria. Za klasika žánru se považuje Chrochtos Nadýmavý, slavný to azgothský bard, jehož nejznámější báseň začíná takto:
Ó fretná chrochtobuznosti!
Tvé mikturace jsou mi
Co zprudlé žvastopunksery na plzné včele...
Fakt pozoruhodnej básnickej styl, kterej si přímo říká o nápodobu:
Má prostodivoživá rukodělnosti,
tys exemplojasným důkazovidem
prostoanimativního játobytí.
A ty nebeskohorná Bohozřivosti!
Tys tylkajen trudohlavitelem
egomého lunovidného nocožití...
Z určitejch osobních důvodů zrovna nepatřím do Stopařova fanklubu. Takže pokud chcete vědět, která poezie je vůbec nejhorší ve vesmíru, tak tuhle otázku raději položte přímo Teorovi :-)
Jo, a málem bych zapomněl – stejně jako předtím Teor – na malou osvětu. Podle Stopařova průvodce po galaxii je vogonská poezie třetí nejhorší ve vesmíru. Tou druhou nejhorší je poezie Azgothů z planety Kria. Za klasika žánru se považuje Chrochtos Nadýmavý, slavný to azgothský bard, jehož nejznámější báseň začíná takto:
Ó fretná chrochtobuznosti!
Tvé mikturace jsou mi
Co zprudlé žvastopunksery na plzné včele...
Fakt pozoruhodnej básnickej styl, kterej si přímo říká o nápodobu:
Má prostodivoživá rukodělnosti,
tys exemplojasným důkazovidem
prostoanimativního játobytí.
A ty nebeskohorná Bohozřivosti!
Tys tylkajen trudohlavitelem
egomého lunovidného nocožití...
Z určitejch osobních důvodů zrovna nepatřím do Stopařova fanklubu. Takže pokud chcete vědět, která poezie je vůbec nejhorší ve vesmíru, tak tuhle otázku raději položte přímo Teorovi :-)
26.11.2006 | rubrika: Kulturáček | Komentáře (9)
24.11.2006
V pracovním rauši
Nepíšu, protože vězím v jednom velkým pracovním rauši. Ne že by mi občas hlavou neprolítly nějaký blogerský myšlenky, ale není čas si s nima pohrát, natožpak je vyťukat na klávesnici. Těch nezbytnejch osm hodin spánku už zase dělím na menší dávky. Můj den je tak jedno velký kontinuum, který nezačíná ránem a nekončí nocí. Jo, vždycky tak jednou do roka celkem ochotně podstupuju tyhlety výzvy. Cukám se jen tak na oko, aby se neřeklo, že jsem příliš měkkej a nepřišel jsem tak o svou reputaci. Ale ve skutečnosti to beru jako zkoušku, že na to ještě mám, že pořád dokážu dělat pod tlakem a nemusím si tak hledat nějaký klidný místo, kde by mě pak trápily tak akorát souchotiny. I když dneska je v tom už mnohem víc sveřeposti, než tý původní drzosti. Ale tohle vůbec neřeším, protože hlavní princip toho hektična – sebepotvrzování – zůstává furt stejnej. A ten druhej velkej pozitivní efekt je v profylaxi: Vůbec teď nemám čas řešit vztahy – nevztahy a léčit si svý citový bolístky...
Takže ani v tomhle ohledu není o čem psát, protože citová křivka v mým biorytmu teď momentálně vykazuje jenom nulový hodnoty. Ale vůbec se nebojím, že by se ze mě stával obyčejnej myslící stroj. Moc dobře totiž vím, že i tenhle vedlejší efekt pracovního rauše je vlastně jenom obdobím dočasnosti.
Takže ani v tomhle ohledu není o čem psát, protože citová křivka v mým biorytmu teď momentálně vykazuje jenom nulový hodnoty. Ale vůbec se nebojím, že by se ze mě stával obyčejnej myslící stroj. Moc dobře totiž vím, že i tenhle vedlejší efekt pracovního rauše je vlastně jenom obdobím dočasnosti.
24.11.2006 | rubrika: Co píše život | Komentáře (5)
12.11.2006
Mí drazí...
... štvete mě, a to hodně. Jeden má rande, druhej jde na fotbal a třetí si vzpomněl, že právě dneska je ta nejlepší doba, aby si v práci naddělal nějakou tu hodinu náhradního volna. A já se tu celej den sám mořím s těma novejma zásuvkama, protože jsem neprozřetelně slíbil, že to udělám. Takže celou sobotu vrtám díry, sekám drážky, protahuju dráty husíma krkama a zapojuju novou kabeláž... Fakt príma zábava – nahoře ze štaflí prostrčit a pak dole u země povytáhnout, a to všechno u každý krabice zopakovat aspoň tak desetkrát... A vy, když se pak večer začnete trousit domů, si tak akorát všimnete toho prachu z vyřezávání novejch drážek a vybouranýho zdiva. Samozřejmě, že jsem nakonec zmastil tu poslední větev ke kuchyňskejm zásuvkám. Právě jsem ji znovu rozhodil a do svýho odjezdu jí už nestihnu dodělat. Nebo spíš takhle: pokud mi někdo z vás ráno udělá snídani, tak to na těch pár dní zapojím aspoň provizorně wago svorkama.
12.11.2006 | rubrika: Damn it! | Komentáře (18)